Terry Pratchett: Barva kouzel

 Série: Úžasná Zeměplocha

 
Nakladatelství Talpress

 Tuto knihu jsem dostal na Vánoce. Ze začátku mne  nebavila, ale po dvaceti stranách jsem se do knížky začetl a nemohl jsem se od ní odtrhnout. Navíc patří do série, která má spoustu dílů, a proto když se Vám knížka zalíbí, můžete si přečíst i další díly, a máte tak  na nějaký čas o zábavu postaráno.

 Kniha vypráví o Mrakoplašovi a Dvoukvítkovi, kteří cestují po Zeměploše. Mrakoplaš je lakomý čaroděj, kterému čarování  moc nejde, protože ho vyhodili z univerzity pro čaroděje, když porušoval pravidla. Dvoukvítek je typický turista, který o světě nic neví, a  proto  si chce všechno vyfotografovat.

 V jedné části knihy se seznámí s Hrunem, což je slavný zeměplošský válečník. Cestují velmi dlouho, pak dorazí pod horu Wyrmberg. Okolo této hory se nachází velmi silné magické pole, takže hora stojí  na svém vrcholu a postupně se rozšiřuje. Hruna, Mrakoplaše a Dvoukvítka zajali lidé, kteří v hoře Wymberg žijí. Tito lidé jezdí na dracích, kteří jsou vymyšlení a mohou existovat právě jenom díky velké magické síle, jež okolo hory působí. Jejich vládkyně se jmenuje Liessa a chce Hruna za manžela. Proto je zajala. Dvoukvítka a Mrakoplaše vsadí do podzemního vězení, kde to s nimi nevypadá dobře. Těsně před tím, než je popraví, si Dvoukvítek, díky velké fantazii, vymyslí svého vlastního draka a na něm uprchnou.

 Kniha se mi líbila, a to z několika důvodů: je vtipně napsaná, její žánr je fantasy, odehrává se v době, která připomíná středověk – v tomto období si lidé mysleli, že země je placatá; v této knize je to pravda. Nejvíc se mi líbila postava Mrakoplaše, i když sice nebyl moc dobrým čarodějem, viděl svět takový, jaký je. Byl velký strašpytel, a jelikož se pořád dostával do nebezpečných situací, i přesto vše komentoval „vtipnýma hláškama“.

 Nenechte si příběhy tohoto čaroděje ujít. Přímé pokračování se jmenuje Lehké Fantastično a některá další pokračování Pyramidy, Čarodějky na cestách nebo Mort … tak krásné čteníJ

 Jakub Brolík ,10.05.1999, Klasické a španělské gymnázium Brno – Bystrc,

Deltora quest

Deltora quest je knižní řada australské spisovatelky Emily Rodda, v České republice vydávána nakladatelstvím Fragment. Tato fantasy řada, čítající patnáct knih, je celosvětově populární a byl podle ní vytvořen i anime seriál. Děj knih se odehrává v kouzelném zemi Deltora, plném nestvůr, magie a bájných bytostí. Hlavním hrdinou je mladý Lief a jeho společníci Barda s Jasmínou.

Všech patnáct knih je rozděleno do tří sérií. První série čítá osm knih (Lesy hrůzovlády, Jezero prokletí, Město krys, Poušť zkázy, Hora děsu, Labyrint bestie, Údolí ztracených a Návrat do Del) a mapuje události za tyranské vlády Pána stínů, který si Deltoru podrobil před mnoha lety. Lief, Barda a Jasmína se vydávají na pouť za diamanty z Kouzelného pásu Deltory, který byl zničen a ztracen před vpádem Pána stínů. Pás byl ukován prvním králem Deltory, Adinem, a pouze, když si pás oblékne jeho právoplatný dědic, může zbavit zemi područí nezvaného vládce.

Druhou sérii tvoří tři knihy (Jeskyně strachu, Ostrov přeludů a Země stínů). Naši hrdinové se v nich vydávají do Země stínů, aby osvobodily zajatce Pána stínů, kteří byli ze země odvedeni jako otroci.

Poslední, čtyřdílná kniha (Dračí hnízdo, Brána stínů, Ostrov smrti, Jižní sestra) vypráví o výpravě za zničením Čtyř sester-čtyř kamenů, které do různých koutů Deltory rozmístil Pán stínů, aby otravovaly půdu a zubožovaly lidi.

Příběhy Liefa, Bardy a Jasmíny si získaly popularitu po celém světě. Především díky poutavému, napínavému ději a barvitému vypravování. Autorka v knihách dokázala vytvořit svět, který oplývá velkým množstvím postav, míst, i druhotných příběhů a legend a který si čtenář může velmi snadno představit. Do příběhu jsou zakomponovány i množství hádanek a rébusů, které umožňují ještě lepší vtáhnutí do děje a umožňují i procvičení důvtipu každého čtenáře.

Příběhy z Deltory jsou vhodné pro děti i pro ty starší, věk tady opravdu není limitující. I já se i po letech k těmto knihám ráda vracím a i když už je znám téměř nazpaměť, vždy mě dokáží připoutat od první stránky až po tu poslední.

Olga Jeklová,18 let,Tauferova SOŠ veterinární Kroměříž

Vybrala jsem si první knihu románové trilogie Drahokamy, Rudá jako rubín, protože to byl snad jediný román, který mně skutečně bavil. Nemám ráda knihy tipu Láska na pláži a První polibek až na podruhé, protože tyto knihy nemají děj. To je jen pořád budu s ním chodit, nebudu s ním chodit, a to pořád dokola. Ale tato kniha vyjímka. Pokusím se vám alespoň trochu přiblížit děj této knihy. Hlavní hrdinka Gwendolyn žije v rodině, ve které se už po staletí dědí časocestovací gen. Původně měla tento gen zdědit Gwenina sestřenice Charlotte, která se na svou úlohu cestovatelky celý život připravovala. Že tomu tak není, zjistí Gwen až se ocitne v londýnské ulici, kterou právě procházela, o sto let před jejím narozením. Gwen tak vstupuje do velkého tajemna společnosti strážců genu. Zjistí, že je poslední nositelkou genu z linie dvanácti, a že každý nositel je nazván jedním drahokamem. Gwen je rubín, od toho je odvozen název knihy. V budově sídla stážců potká Gwen Gideona, dalšího cestovatele časem. Jak se brzy ukáže, je to jen arogantní nezdvořák, který ji stále zesměšňuje. Gwen musí každý den elapsovat. To znamená pomocí přístroje chronografu cestovat do bezpečné doby, jinak by si poletovala časem sem a tam a mohlo by se jí něco stát. Chronograf funguje na krev, a jakmile se do něj načte krev všech dvanácti cestovatelů, stvoří se údajně lék na všechny nemoci. Všech dvanáct už by mělo být načteno, jenže Gwendolinina další sestřenice Lucy s jejím přítelem Paulem (oba členové linie dvanácti) první chronograf ukradli. Naštěstí existuje chronograf druhý. A toto je další úkol Strážců, posílat žijící cestovatele pro krev všech cestovatelů a načíst ji do nového chronografu. Gwen si měla původně odsedět své denní elapsování  v klidu na pohovce ve slepě, ale jedna cestovatelka si od Gideona nechtěla krev vzít a požaduje zásadně Gwen. Ještě předtím než se Gwen vydá na odběr krve, musí se setkat se zakladatelem lože, hrabětem Saint- Germaninem. Tradují se pověsti, že hrabě umí číst myšlenky. Gen zjistí, že nejenom, to. Druhý výlet do minulosti za cestovatelkou se nevyvede, protože potkají Lucy a Paula a utečou před nimi. Schovají se do zpovědnice a počkají, než skočí zpátky. Tam se poprvé políbí. Děj samozřejmě nekončí pusou, ale já jí skončím. Po této knize následují ještě další dvě, které mají výraznější humornou stránku díky malému duchovi chrliče Xemeriusovi. Takže to byl stručný děj. Nejvíce mně fascinovala propracovanost děje a postav. Je to také jedna z mála knih, u které jsem se od srdce zasmála. No prostě všechny ty napudrované paruky, nabírané rukávce a kordy mě fascinují. Nejsilnější stránka knihy je obrovská originalita a optimismus. Je to ten typ knihy, který vás donutí číst pozdě do noci, jen abyste ji dočetli. Táhlost, nezajímavost děje a nuda jsou tady sprostá slova. Skvěle vás hodí do pohody už po několika řádcích. Je to prostě úžasná, nenapodobitelná a nezapomenutelná kniha. Ještě musím poznamenat, že kniha je doplněna citáty a proroctvími. No není to žádný průměrný román. Existuje i film, ale knize se nemá šanci vyrovnat.

Klára Zůbková, ZŠ Valašské Klobouky,Školní 856

Kniha je můj kamarád

Knížka, kterou jsem si vybrala se jmenuje Hostitel a napsala ji Stephenie Meyerová. Knížku jsem našla díky autorce, protože napsala i Twilight ságu. Hned jak jsem si přečetla o čem má knížka být, věděla jsem, že si ji musím koupit. I když knížka byla ze začátku trošičku nudná, asi tak po 80 stránkách začala být úžasná. Četla jsem a četla a nemohla jsem se od ní odtrhnout. Stephanie Meyerová ji prostě úžasně napsala a vymyslela velmi originální příběh. V knížce jsem si zamilovala snad všechny postavy. A teď vám popíšu o čem knížka je…

Knížka se odehrává v době, kdy Zemi napadli mimozemšťané neboli Duše. Tyto Duše se implantují do lidského těla. Když se implantují, mysl člověka je potlačena a kontrolu nad tělem získává Duše. Duše už takhle napadly celou Zemi, ale stále je pár jedinců, kteří stále vytrvávají a před Dušemi se skrývají. Jedna z nich je i Melanie Stryderová. Melanie vyráží na nebezpečnou cestu za svou sestřenicí Shannon, protože má podezření, že by se mohla stejně jako ona stále ukrývat před Dušemi. Bohužel Melanie Shannon nenajde a je to ona, kterou Duše pronásledují. Duše se nehodlají vzdát a Melanie se rozhodne, že raději místo toho, aby ji chytily, raději spáchá sebevraždu. Proto Melanie skáče do výtahové šachty. Skoro zemře, ale Duše díky svému vyspělému lékařství ji dokážou zachránit. Naimplantují do ní Duši, která se jmenuje Poutnice. Po probuzení v Melaniiném těle je Poutnice šokována přílivem vzpomínek a emocí Melanie. Poutnice brzy pochopí, že se Melanie jakýmsi zázrakem podařilo zůstat ve svém těle i když může komunikovat jen s ní. Poutnice je pod velkým tlakem, protože se Melanie daří s ní čím dál více komunikovat. Nakonec Melanie Poutnici přesvědčí, aby se vydala hledat jejího brášku Jamieho a přítele Jareda (stále lidé). Společně se je tedy vydávají hledat a najdou je ve velkém jeskynním komplexu i s dalšími lidmi.

A jelikož vám nechci prozradit jak knížka skončí, tak vám to ani neřeknu. Z důvodu, že sama nemám ráda, když mi někdo vyzradí konec nebo nějakou zásadní věc v knížce. Jen vám řeknu, že kdyby vás tahle knížka zajímala, můžu vám ji na 100% doporučit. Ale kdyby se vám nechtělo číst těch 552 stránek, které knížka má, můžete si klidně pustit stejnojmenný film.

Markéta Jordánová,ZŠ Valašské Klobouky,766 01 Val. Klobouky

Většinou, když přečtu nějakou knihu, vrátím ji do knihovny nebo jejímu majiteli. Před pár týdny jsem ale četla knihu, která byla jiná a utkvěla mi v paměti. Vůbec nebylo snadné se od ní odtrhnout, přečetla jsem ji téměř jedním dechem, ale nechtěla jsem ji přečíst moc rychle, protože jsem si čas, kdy jsem ji četla, téměř užívala. Nevím, jestli to bylo tím, že je velmi dobře napsaná, nebo tím, že mě její děj zajímal. Kniha s poutavým příběhem, ve kterém hrají hlavní roli drogy nese název „Memento“ a jejím autorem je Radek John.

Myslím, že je tato kniha vhodná spíše pro starší čtenáře – pro žáky osmého a devátého ročníku základních škol nebo pro žáky středních škol. Její téma je ale tak poutavé, že zaujme i dospělé čtenáře. V knize nejsou žádné ilustrace ani fotografie, ale autor všechny věci popisuje tak detailně, že si je všichni čtenáři dokáží živě představit.

Většina lidí by po takové knize asi nikdy nesáhla, ale když si ji někdo přečte, určitě ji bude chtít doporučit dalším lidem, tak jako já.

Nevím, jestli by ji měli číst citlivější lidé, protože ne všechny části jsou veselé a ne každá kapitola končí šťastně. Kniha dokonale popisuje všechny situace, které mohou nastat po požití drogy a přináší tedy i mravní ponaučení. Nejlepším varováním je ukázka špatného příkladu a právě to tato kniha dělá pomocí zajímavého příběhu a spisovatelského umění Radka Johna.

 Sabina Tvarůžková,ZŠ Valašské Klobouky,Školní 856, 766 01 Valašské Klobouky

Jméno: Jiří Muška

Škola: VOŠ a SPŠ strojní, stavební a dopravní, Děčín

 Zaklínač

Autor: Andrzej Sapkowski(*21.6.1948)

Zaklínač přijel do vesnice díky určité zprávě, že by se zde pro někoho jako je on, mohla najít práce.

  „Je už pozdě večer a jsem celý den na cestě, musím si najít nocleh pro sebe i pro koně. Práce neuteče, a rád si lehnu po dlouhé době do normální postele,“ pomyslel si zaklínač a zamířil směrem k hospodě, ze které jako z jediné budovy ve vesnici bylo slyšet pořádný lomoz.

  Koně přivázal za uzdu k zábradlí před hospodou a míjeje domorodce zpitého pod obraz sedícího vedle schodů vedoucích ke dveřím hospody a vstoupil dovnitř. V hospodě nebylo nijak narváno, ale nouzi o zákazníky tato knajpa rozhodně neměla. Zaklínač se posadil k prázdnému stolu a objednal si vepřové se zelím, bramborovým knedlíkem, a aby mu v hrdle nevyschlo, nezapomněl ani na poctivý korbel studeného piva. Poté, co si zaklínač objednal, oslovil šenkýře ještě jednou:

 „Hospodo, je u vás možno přenocovat?“

„Tož samozřejmě, pokud na to ovšem máte, váženej pane.“

„Kolik u vás stojí noc? Jedno lůžko a ustájení, nakrmení a napojení koně?“

„Nocleh pro zákazníka s koněm, to vás přijde, váženej pane, na 25 orénů“

Zaklínač, polykaje nadávku na šenkýřovo zrození, vytáhl měšec, kde mu zbývalo přibližně 60 orénů, což mu při dnešních cenách mohlo vystačit se štěstím na 3-4 dny, ovšem v této hospodě sotva na nocleh a večeři, která mu již pomalu mizela z talíře. “Šenkýři, nenašla by se tu práce pro zaklínače?“

Šenkýř se na okamžik zamyslel a utíraje si ruce do špinavé zástěry povídá: „No, poslední dobou tu máme problém s drakem. Nikoho zatím nezabil, jen čas od času napadne stádo krav a jednu až dvě si odnese s sebou, ale náš pan rychtář na tu bestii už vypsal odměnu, pokud se nemejlim-1000 orénů.“

Zaklínač se jen usmál, věděl, že se zdejší lidé tak jako 99% obyvatel říše naprosto nevyznají ve stvůrách a nepoznali by rozdíl mezi vlkodavem a vlkodlakem. Ve zdejších končinách je příliš chladné podnebí a příliš lesů, které jím dávají jen minimum času na polapení kořisti, protože kdyby pronásledovali kořist déle, než je nezbytně nutné, jednoduše by vběhla mezi stromy a něco tak velkého, jako je drak, se prostě mezi stromy nevejde. Zaklínače napadlo, že to co lidem znepříjemňuje život a krade dobytek, by mohl být možná trošku přerostlý klouzák-tvor příbuzný drakům. Klouzák dosahuje menšího vzrůstu než drak a podobně jako oni žije v jeskyních. Na rozdíl od draků nejsou příliš zdatnými letci, avšak naproti tomu na zemi jsou mnohem agilnější. Člověka klouzák nesežere, i kdyby umíral hlady. Člověka napadne pouze ve chvíli, pokud se sám brání útoku od člověka. Občas se stane, že se klouzák usadí v blízkosti lidských obydlí, ale to pouze proto, že narazí na stádo ať už ovcí nebo krav. Jeho mozek je dostatečně velký na to, aby věděl, že když na určitém místě našel kořist jednou, najde ji tam i příště, a tak si najde nějaké místo v blízkosti, kde by mohl přebývat. Díky tomu, že jsou na zemi pohyblivější a celkově menší než draci, jsou schopni pronásledovat svou kořist-pokud stihne utéct-až do lesa. Vcelku jsou neškodní, ale lidé se jich bojí. Zaklínač odpověděl: „S drakem? Tomu se mi nechce věřit…“

“Na mou duši! Pokud mi nevěříte, váženej pane, zajděte zítra za rychtářem, on vám o tom řekne víc.“

“Děkuji za informace, šenkýři.“ Smutně se podíval na dno svého dopitého korbelu a za zbývající finance se rozhodl objednat si ještě jeden…

  Ráno se zaklínač vypravil za rychtářem. Bylo mu jasné, která z budov je rychtářovo stavení, protože ostatní stavby byly z převážné části opravdu nehezky vypadající barabizny. Pomyslel si: „Kdyby ti pijani radši investovali do kamene na stavbu domu než do zkamenění vlastních jater“. Držíc koňovu uzdu došel k rychtářovu stavení a koně přivázal k pěkné mladé jabloni rostoucí přibližně 10 metrů od budovy. Zaklepal na dveře. Po chvíli se dveře otevřely a v nich stál sympaticky vypadající starší muž, který už od pohledu holdoval pivu nejeden pátek.

“Buďte zdráv, pane rychtáři, v hospodě jsem slyšel, že tu prý máte nějaké problémy, které by se daly vyřešit pomocí ostří zaklínačského meče“

Rychtářovi se rozzářily oči: “To víš, že máme, synku. Lidem tu žere dobytek drak tak remcají a bojí se o holé životy a já nejsem výjimkou.“

„Kde se ta bestie schovává?“

„Asi 2 míle za vesnicí ve skalách, lidé ho prý viděli tím směrem letět.“

„Zbavím vás tohoto problému za 1500 orénů.“

„Odměna byla vypsána 1000 orénů, jsme malá vesnice a nemůžeme ti tolik vyplatit.“

“Dobře, 1400.“

“Víc jak 1200 ti synku dát nemůžeme.“

“Dobře, 1200 a tělo draka bude moje. Ale hned teď chci 100 orénů jako zálohu.“

“Dohodnuto, s tou mršinou té bestie si poté dělej, co chceš, ale jako důkaz tvého vítězství a dodržení smlouvy musíš přinést její hlavu do vesnice jako důkaz.“

  Zaklínač pokýval hlavou, s rychtářem si podali ruce a zaklínač odešel. Bylo nezbytné se ještě připravit na souboj.

  Ještě jednou navštívil hospodu, protože na elixíry, které požije před bojem, je zapotřebí co nejsilnější alkohol, aby je mohl uvařit. K jeho zklamání v hospodě byl k dostání nejsilnější alkohol odhadem okolo 40%, ale musel se s tím spokojit. Když mu šenkýř za flašku účtoval 50 orénů, tak se zaklínač opravdu musel držet, aby mu nezačal nadávat do jeho matky, že bylo zbytečné na svět přivést něco takového….

  Zaklínač se vydal pomalu směrem ke klouzákově doupěti. Přibližně v půli cesty se zastavil na krásné mýtině. Rozdělal oheň a začal připravovat potřebné elixíry. Chtěl s bestií bojovat v noci, a tudíž si musel připravit Kočku, který mu umožňoval vidět ve tmě jako zvířeti, podle kterého bylo tomuto elixíru přezdíváno v lidském jazyce a ještě elixír na potlačení bolesti při utrpění zásahu, který v lidském jazyce ani název neměl. Zaklínači byli otupělí vůči bolesti díky mnoha mutacím, kterými prošli v období svého výcviku, ale úplně imunní vůči bolesti nebyli. Po připravení elixírů si zaklínač na chvilku odpočinul a po setmění pokračoval v cestě. Na místě, kde si všiml stop krve a zaschlých žaludečních šťáv z těl nebohých zvířat, požil elixíry, uvázal koně ke stromu a pokračoval sám.

  Skály, ve kterých měl klouzák přebývat, ležely větší částí skryté mezi stromy. Když se zaklínač přiblížil, zaslechl zvuky, které připomínaly chrápání. Divné však na tom bylo, že to neznělo jako chrápání jedince…

  Na krku se mu chvěl jeho orlí medailon. Zaklínači řádu orla měli mnohem tvrdší výcvik v porovnání s ostatními řády. Byl klidný a připravený. Nebylo to jeho první setkání s klouzákem, avšak dvojité chrápání ho přece jen trochu znervózňovalo.

  Na rukou měl kožené rukavice se stříbrnými hroty. Na předloktí kožené nátepníky. O úpravu vlasů se nijak starat nemusel, protože žádné neměl. Jeho zbrojí byla kožená kazajka, plátěné kalhoty a vysoké jezdecké boty. V ruce třímal svého stříbrného bastarda a pomalu se blížil k doupěti stvůry.

  Pořádně si prohlédl místo, které se během okamžiků stane jeho bojištěm. Jak si prohlížel okolí doupěte, nezaznamenal, že chrápání ustalo. Jen díky svým nadpřirozeně rychlým reflexům se stihl vyhnout klouzákově tlamě, která ho v letu minula o několik málo centimetrů. Na přemýšlení o výhodách, které by mu mohl poskytnout terén, nebyl čas, teď musel bojovat.

  Klouzák vypadal velmi rozzuřeně. Díky rudým očím a černé kůži vypadal jako ďáblův zplozenec. K dokonalému zpodobnění ďábla chyběla pouze schopnost ohnivého dechu, kterou však klouzáci nevládli.

autor: Agatha Christie                   originální název: The Mysterious Affair at Styles

dílo: Záhada na zámku Styles      překlad: Jaroslav Matějka

žánr: detektivní                              vydání: 2001

nakladatelství: Knižní klub

Všichni tři jsme společně vešli do pokoje paní Inglethorpové. Já s Hastingsem jsem raději zůstala u dveří a pozorovali, jak Poirot s elánem a zaujetím pobíhá po pokoji od předmětu k předmětu.

Poirot nás, ale nenechal jen tak nečině postávat a zvolal: „Pojďte dovnitř, proč tam postáváte?“ Vysvětlila jsem mu, že se velice obávám, že bych s Hastingsem mohla zničit stopy na podlaze. Poirot mě však ujistil, že nic poničit nemohu, jelikož tímto pokojem prošlo dnes nad ránem mnoho lidí.

Byla jsem v této branži nová a tak jsem nevěděla, co můžu a co nemůžu. Raději jsem tedy postávala vedle Hastingse a pozorovala to dění z dálky a přiučovala se. Vždycky jsem chtěla být detektivem, ale, jak to vypadá v porovnání s Poirotem, zůstanu spíše společníkem a detektivovým rádcem.

Zatímco jsem přemýšlela o své budoucnosti, Poirot upřel svůj zrak na purpurovou kazetu s drobným klíčkem v zámku, kterou už podával Hastingsovi.

Já jsem poběhla a přidala se k nim. Poirot ale v okamžiku změnil své stanoviště a prozkoumával dveře, kterými se Hastings společně se syny paní Inglethorpové vlámali dovnitř.

Větší pozornost však věnoval dveřím do Cynthiina pokoje. Několikrát je otevřel a následně zavřel. Nedokázala jsem pochopit, o co mu jde. Poté si mě zavolal a upozornil na drobné zelené smítko, které uvízlo na dveřích. Opatrně ho vzal a vložil do obálky.

Hastingsův hlas přerušil mé zamyšlení nad tím, odkud se toto smítko mohlo vzít, když včera v noci byly dveře zamčené a nikdo jimi neprocházel. „Poirote, pojďte se podívat. Tady v pánvičce je tekutina., možná je to důležité.“ Poirot přišel ke komodě a lehce si namočil prst do tekutiny. Uvedl naši nejistotu na pravou míru. Bylo to kakao s rumem. Velice důležitá stopa.

Radostí z toho, že konečně máme stopu, jsem uskočila dozadu a omylem zakopla o knihu. A tak upoutala na převrácený stolek i s věcmi, které se rozsypaly na podlaze.

„Moc se omlouvám, nechtěla jsem. Ten hrnek byl už rozbitý, přísahám,“ vyhrkla jsem ze sebe s obavami, že jsem vše pokazila. Poirot mě, jako obvykle uklidnil.

Přišel k nepořádku na podlaze, sklonil se a pozorně si prohlédl rozbití lampy a šálku. Bylo to divné. Lampa byla přelomená v půli a šálek byl úplně rozdrcen.

„Mohl na něj třeba někdo šlápnout?“ podotkl Hastings. Poirot se na něj mlčky podíval a úsměvem ho pochválil.

Netrvalo to dlouho a Poirot se postavil a pomalu si pospíšil ke krbové římse, kde bez přemýšlení začal urovnávat předměty. Zarazila jsem se, ale Hastings mi prozradil, že to dělá pokaždé, když byl něčím znepokojen.

Viktória Šupšaková,17 let,Gymnázium, Praha 6,

Soutěž Kniha je kamarád

 
David Kroš

16 let,   VOŠ a SPŠSSaD Děčín

Knižní série: Podzemí

Díl první: Ztracený svět v podzemí

Roderick Gordon a Brian Williams

Knižní série Podzemí je pro mě něco jako svatý grál.

Je to soupis života mladého kluka Willa, který se následováním práce svého otce dostal do křížku mezi svým světem highfieldského domova, školy a nejlepších přátel a světem temnoty, neustálé práce, hrozby, teroru, ale také pravé rodiny. Tento pro Willa velice těžký nejen fyzický, ale i psychický boj je doslova vidět z každé stránky. Dokonce každý řádek obsahuje hned několik způsobů, jak se vžít do příběhu, který působí celkově pochmurným dojmem. Člověk se při čtení této knihy chtě nechtě časem vžije do některé z postav a poté už knihu pouze nečte, nýbrž ji prožívá a jeho barvitá fantazie doplní subjektivní emoce a jiné detaily do již tak komplikovaného a emocemi propleteného příběhu. Já sám jsem se vžil do postavy s velice neurčitým jménem Drake. Životní příběh tohoto muže je téměř pro všechny záhadou, ale všude se můžeme setkat s jeho přáteli a starými známými. Je to takový typ člověka, od kterého každý očekává, že bude za každé situace vědět, co má dělat. Drake se objevuje v celém příběhu, i když by v některých situacích ani být nemusel, ale rozhodně nikdy nenabudete dojmu, že by tam přebýval.

Já takovýto bohužel nejsem. Dá se říct, že polovinu vlastností mám ve skutečnosti opačných.

Jsem pouze čtenář, který se snaží nahlížet na knihu z více úhlů pohledu a shrnout celý neobyčejný příběh do několika málo vět. A právě já tuto knihu doporučuji nejen kvůli tomu, že její příběh je tak úchvatný, nebo snad kvůli neotřelé koncepci. Protože i když jsem knihu četl před několika lety, stále si přesně vybavuji každičký detail toho, co jsem při čtení prožil. Jestli právě vy hledáte takovéto knihy, pak nechápu, proč už ji nemáte dávno přečtenou pozpátku.

John Green: Hvězdy nám nepřály

Knižní klub, 2013

 Řekněme si to upřímně, všichni chceme to nejlepší a všechno nejlépe za nic. Peníze bez práce, úspěch bez vytrvalosti, seberealizaci bez trpělivosti… Kniha Hvězdy nám nepřály je proto ideální volbou. Úžasný příběh, který má co nabídnout – a stačí jen číst. Kdo by si z řady knih nevybral tu, která je podle časopisu Time nejlepší knihou roku 2012? Navíc se na jejím, už tak dost poutavém, obalu blyští zlatá medaile s označením Světový bestseller umocňující jedinečný dojem. 236 stran nabízí emotivní příběh, ve kterém se snoubí láska s bolestí, víra s bezmocí a naděje se smrtí.

Hlavní hrdinkou je mladá dívka Hazel, jež se už jednou podívala smrti do tváře, když její plíce nezvládly nápor rakoviny. Svůj svět omezených možností od té chvíle mohla zavřít do lahvičky léku spolu s dýchacím přístrojem a nosními kanylami. Přesto dál navštěvuje školní přednášky a podpůrnou skupinu pomáhající dospívajícím v boji s rakovinou. Příběh ale nepopisuje, jak složité je žít s touto chorobou v posledním stádiu a s vědomím, že na tento nevyléčitelný typ zemřete, nýbrž události, které jí život přinesl po seznámení s Augustem. Zákeřnou nemoc sice překonal, ale i na něm  se krutě podepsala: byla mu amputována noha. Dohromady je definitivně spojí až kniha Císařský neduh – Hazelina  dlouholetá opora, srdcová záležitost a přítel, který jí byl nablízku za každých okolností (po bezesné noci, v depresi a když okolní svět prostě neexistoval). Svazek stran se stává nejen pojítkem mezi osudem souženou Hazel a Augustem hodlajícím v životě něco dokázat, ale i touhou zjistit mnohem víc, než v knize je, dokud a pokud je ještě čas. Z přátelství se stává láska bez veškerých předsudků, tajemství a zábran. Augustovi a posléze i Hazel se podaří téměř nemožné, zkontaktovat autora knihy. Po tolika letech je tu naděje zbavit se mnoha  životních otazníků, musela by se však s autorem setkat osobně, a to v Amsterodamu. Augustus se proto rozhodne, že své jediné možné přání, zprostředkované specializovanou organizací plnící sny jako úlitbu rakovině, věnuje Hazel. (Ona sama to své před mnoha lety proměnila ve výlet do Disneylandu; tehdy ji ani nenapadlo, že by mohla mít v budoucnu lepší nápad, tehdy ji ani nenapadlo, že by mohla mít vůbec nějakou budoucnost). Po dlouhých peripetiích se oba plni očekávání ocitají v Amsterodamu. Získá ale Hazel opravdu to, co jí několik let chybí, nebo budou její iluze o geniálním spisovateli ještě geniálnější knihy nezvratně spáleny na popel? A není tady opravdu nějaké tajemství, i když se snaží toho druhého chránit? Děj  není sycený pouze nadšením z Císařského neduhu, ale i každodenními zážitky. Ve společně stráveném čase pořádají pikniky, pomáhají vyrovnat se se ztrátami ostatním, navzájem se podporují a dělají pro sebe fakt hodně. Ať už to znamená přijet přes celé město, prodat depresivně vyhlížející a zdraví připomínající dětskou houpačku, pomstít se expřítelkyni kamaráda nebo si napsat pohřební řeč…

Kniha není ztvárněním dalšího srdceryvného klišé nebo příběhu s předvídatelným koncem, ale opravdovým příběhem s opravdovými problémy a opravdovou láskou až za hrob. Nenásilným způsobem nabádá k zamyšlení, přehodnocení životních hodnot, k víře. Je plná citátů, rčení a moudrých slov, a pokud si ji přečtete, pochopíte, že „i za pár měsíců se dá prožít malá věčnost a některá nekonečna jsou větší než jiná.“ 

Veronika Lokajová, Klasické a španělské gymnázium Brno, 

JOSEF KAJETÁL TYL: STRAKONICKÝ DUDÁK

Veronika Müllerová,17 let , Gymnázium Dašická, Pardubice
 

Už jsme si všichni tak nějak zvykli, že jakmile je u něčeho slovo povinné, bývá to většinou otrava. Ať už jsou to povinné návštěvy zubaře, povinná školní docházka nebo povinné domácí práce. Řeknu vám, žádná slast. Dneska bych vám ale ráda ukázala, že i některé takové věci nemusí být vůbec špatné, jako třeba povinná literatura. Musím přiznat, že jsem si dlouho lámala hlavu, o které z knih ze seznamu napíšu. Nakonec jsem se rozhodla pro tu, pro mě, nejneuvěřitelnější. Nikdy bych nehádala, že tam najdu žánr mému dětství nejbližší – pohádku, a to nutno podotknout, že jsou to knihy k maturitní zkoušce.

Jak jste si mohli všimnout v nadpisu, Strakonického dudáka napsal Josef Kajetán Tyl. Ten, který složil naší hymnu a myslím si, že dílo od takového velikána by si měl přečíst opravdu každý, ať už ho má v seznamu, či ne. Jelikož je napsáno jako drama, nemáte šanci se ztratit v tom, kdo právě hovoří a sto stránkovou knížku máte přečtenou raz dva. Rozhodně těm, kteří nemají tak dobrou fantazii nebo se jen rádi kochají obrázky, doporučuji najít si v knihovně ilustrované vydání.

Příběh vypráví o mladém dudákovi, který nadevše miluje Dorotku, ale protože je moc chudý, její tatínek mu jí nechce dát. Vydá se tedy do světa, aby si vydudal zlaťáky a mohl si jí vzít. Po cestě ho ochraňuje jeho matka, polednice Rosava, která se mu však nemůže zjevit. Ta poprosí lesní víly, aby mu do dud vdechly kouzlo, po kterém každý, kdo je uslyší, začne tancovat. Co si ale vydělá, přes noc utratí a pomáhá mu v tom ‚kamarád‘ Pantaleon Vocilka, který je hrabivý, sobecký a všechny zlaťáky chce jen pro sebe. Když se dlouho z cest nevrací, vydá se Dorotka s jeho kamarádem Kalafunou za ním. O hraní se ale dozví umíněná princezna Zulika, která si ho bude chtít vzít za muže. Co myslíte, podlehne Švanda pod vidinou moci nad zemí, královské dcerky a trůnu jejímu kouzlu a zapomene na Dorotku? To už vám ale neprozradím, ať máte také nějaké překvapení a jste napnutí, jak to celé dopadne.

Věřím, že přečtení pro vás nebude ztraceným časem a pokud jste už v mém věku či starší, alespoň se tím vrátíte do krásných, bezstarostných dětských let.

Jméno: Lenka Martinková, 18 let

Světlo mezi oceány

 Kniha s poměrně snadno rozšifrovatelným názvem vyšla v roce 2013 v nakladatelství Plus. Zaujme nejen místem, kde se odehrává – pro tuzemského čtenáře je maják značně exotickým místem – ale také tím, že jde o autorčin debut, za který nasbírala několik ocenění, jak je uvedeno hned v anotaci. Proč se neponořit v zimních a jarních měsících do knihy veskrze prázdninové?

Hlavní hrdina Tom se jako vysloužilý voják stává strážcem na majáku. Opakovaně vystřídá místo svého působiště. Taková podrobnost pro čtenáře snad ani nemá význam a přesto se jí autorka  zabývá na několika stranách. Zakotví na majáku „nedaleko“ australských břehů, kde jediné spojení s civilizací představuje loď, přivážející na ostrov zásoby jednou za čtvrt roku. Někdo by se z věčné samoty brzy zbláznil, Tomovi dělá jedině dobře, Stedmanová si tím vytváří dostatek prostoru, v něm se může projevit jeho charakter.

Druhý den ráno stál Ralph na molu. „Jsme skoro připravení vyrazit. Máme ti příště dovézt všechny noviny, co zmeškáš?“

„Měsíc starý noviny jsou sotva noviny. Radši bych si ušetřil na dobrou knihu,“ odpověděl Tom.

(Stedmanová, M. L.: Světlo mezi oceány. Praha: Plus 2013, s. 39).

Nejednou se zdá, jako by autorka odbíhala od tématu. Co je ve skutečnosti jejím záměrem? Popsat svou domovinu, na kterou vzpomíná při životě v Londýně? To se čtenáři svým způsobem snaží vnutit anotace a odstavec „ o autorovi“. Nebo chce napsat knihu na sociální témata: „co udělá válka s bojujícími“ a „těžký život strážce majáku“? Na první pohled to tak působí, při čtení je však potřeba myslet a co nejvíc se vcítit do důležitých postav, snažit se je pochopit. Stedmanové se daří čtenáře nenásilně přimět k obojímu. Ví, či dokáže úspěšně odhadnout, čeho je dost, kdy je nevyšší čas na změnu.

Z této strany ostrova už pokračuje jen širé moře až do Afriky. Indický oceán se tu slévá s Antarktickým a společně se táhnou pod útesy jako nekonečný koberec. Ve dnech jako je tento se zdál tak pevný, až měla dojem, že by po něm mohla dojít třeba na Madagaskar.

(Stedmenová, M. L.: Svělo mezi oceány. Praha: Plus 2013, s. 9).

Poetično se střídá s běžnými každodenními záležitostmi. O knize by se dalo mluvit jako o historickém románu, byť z nedávné minulosti, což ovšem na věci nic nemění, přesto se v něm mísí romantika (ano i voják se zkamenělým srdcem se může zamilovat) s popisy patřícími spíše do válečného románu. Zajímavé je sledovat vztahy jednotlivých osob mezi sebou, k cizím lidem, ale především mezi generacemi, které válku zažily, každá se na ni však dívá ze svého úhlu pohledu.

„Prý máte Válečný kříž,“ vyhrkl Zrzek. „Řekli mi, že to máte v propouštěcích papírech, v těch ohledně Janusu.“

(…) „Chci říct, že jsem moc pyšný, že jsem potřásl rukou hrdinovi.“

„Kus mosazi z nikoho hrdinu nedělá,“ řekl Tom. „Většina chlapů, co by si vyznamenání opravdu zasloužili, už není mezi námi. Být tebou, nenechal bych se tím tak sebrat,“ dodal a otočil se, aby si prostudoval mapu.

(Stedmenová, M. L.: Světlo mezi oceány. Praha: Plus 2013, s. 37).

Nad očekávání nejednoho dnešního čtenáře i zdánlivě prostý příběh má něco do sebe. Právě nepřekombinovaností děje dokáže vyjádřit nejdůležitější okamžiky lidského života. Takový příběh se mohl stát. A možná se i stal. Kdo ví?

Je úterý, 24. září. Tento den začal úplně normálně, jako každý jiný. Vstanu, ač s tím mám velké potíže, k snídani si dám cereálie, vyčistím si zuby, učešu vlasy, ustrojím se, trošku se zkrášlím a vyrážím do školy. Jak mě se tam dneska nechce. Znáte to, spousta písemek, úkolů a skoro na každé hodině učitelé zkouší. Přemýšlím, jak se jen z té školy dneska vyvlíknu. A jako každý jiný den nic nevymyslím. Prostě tam musím. Žádné záškoláctví ani poflakování.

„Nechce se ti do školy, co?“ ozve se znenadání za mnou chlapecký hlas.

Hrozně jsem vylekala a rychle se otočila, abych zjistila, s kým mám tu čest. Čekala jsem nějakého kamaráda, spolužáka nebo známého. Ale za mnou stál cizí chlapec zhruba v mém věku. Typovala bych ho tak na sedmnáct let. A byl… zvláštní. Vím, že nemám soudit ostatní podle vzhledu, ale chápejte… Kdo nosí zelený klobouček, zelené sáčko, žluté kalhoty? Vypadal jako skřítek z Irska. Nebo jsem si tak aspoň představovala irské skřítky. Ale nesmím opomenout to, že byl i moc hezký a roztomilý. Zpod kloboučku mu vyčuhovaly černé kudrnaté vlásky a přátelsky se na mě díval bledě modrýma očima.

„Máš pravdu, nechce,“ odpověděla jsem. Chtěla jsem mu začít vyčítat, že jsem kvůli němu málem měla infarkt, ale nenechal mě a řekl: „Můžu ti pomoci. Vezmu tě za tvou oblíbenou literární postavou. Tím pádem nebudeš muset do školy.“

Aha. Byl to blázen. Po delší době potkám hezkého kluka, i když trošku zvláštního stylem oblékání a on to musí být hned cvok. Mám já to smůlu.

„Stačí, když mi řekneš, koho by si chtěla navštívit,“ pokračoval svým příjemně sametovým hlasem.

Chtěla jsem mu udělat aspoň trošku radost. Vím, že tací lidé to nemají v životě lehké. A tak jsem přistoupila na jeho „hru“. „Chtěla bych navštívit Melanii Stryder a Poutnici,“ odpověděla jsem. Bylo mi jasné, že vůbec neví, o koho se jedná.

Ale mýlila jsem se. A jak „Tvá oblíbená kniha je Hostitel?“ podivil se. „Stephanie Meyerová píše krásně, dobrá volba.“ Pochvalně se usmál.

Byla jsem v šoku. Ale ještě víc, když z kapsy svých kalhot vytáhl dřevěnou hůlku, namířil s ní na mě a začal si něco brumlat. Už jsem se chtěla otočit a jít (bohužel) do školy. Ale něco mi v tom zabránilo.

Všechno se totiž odehrálo tak rychle. V jednu chvíli jsem stála na ulici, pak bylo najednou černo, nic jsem neviděla, a po té jsem se objevila u dřevěného domečku blízko lesa.

„Kde to jsem?“ začala jsem panikařit. Ten skřítek tam byl naštěstí se mnou. „Co si to provedl?“ rozčilovala jsem se.

Chlapec se jen usmíval. „Řekl jsem ti, že ti pomohu od školy. Teď jdi dovnitř, tvé hrdinky již čekají.“

„Ale…“

Zmizel. Nechal mě tu samotnou. V cizím prostředí! Vůbec jsem nechápala, co se děje. Z lesa se ozývalo vytí vlků, a tak mi nezbylo nic jiného, než zaklepat na dveře. Přece se nenechám sežrat vlky! Nikdo mi nepřišel otevřít, a tak jsem vstoupila sama. Naštěstí bylo odemčeno. Ocitla jsem se v malé, ale za to moc útulné sedničce. Uvnitř byly dvě dívky. Jedna vařila čaj, druhá krájela bábovku. Do obličeje jsem neviděla ani jedné.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem nervózně. „Já se moc omlouvám, ale vůbec netuším, jak jsem se sem dostala. Šla jsem do školy a najednou jsem se ocitla tu.“

Tmavovlasá dívka konečně nechala bábovku bábovkou, upřela na mě ledově modrá očka a vřele se na mě usmála. „Vítej, já jsem Poutnice. Nebo Vanda. Říkej mi, jak chceš,“ představila se mi.

Druhá dívka položila hotový čaj na stůl a také se se mnou seznámila. „Já jsem Melanie. Ale ty nás jistě znáš, když jsi nás chtěla vidět.“

Vážně to byly ony. Hrdinky z mé nejoblíbenější knihy. Nemohla jsem tomu uvěřit.

„A ty jsi?“ zeptala se Poutnice.

Ani jsem se nepředstavila, jsem to ale neslušná. „Já jsem Nela. Můžete mi prosím vás vysvětlit co se to tu děje?“ Vůbec jsem to nechápala.

„Nejprve se posaď, nabídni si bábovku a uvařila jsem ti čaj,“ řekla Melanie milým hláskem. „Pak ti všechno vysvětlíme.“

A tak jsem udělala, jak se po mě chtělo. Bábovka byla výtečná, lepší než od babičky. Čaje bylinkové normálně nepiju, ale tenhle byl excelentní, slaďounký, ale zároveň i trošku kyselý. „Věděli jste, že přijdu?“ otázala jsem se. Podle toho, že chystali čaj a bábovku, jsem typovala, že ano. Nebo očekávaly jinou návštěvu.

Obě dvě přikývly.

„Ale jak to?“ divila jsem se.

Slova se ujala Poutnice. „Dejme tomu, že nám to náš malý kamarádíček prozradil.“

Chvilku jsem uvažovala. „Ten irský skřítek?“

„Přesně ten,“ přitakala Melanie, „ale vůbec není irský. Jen literární. Potuluje se po vašem světě a nabízí hodným lidem, co si to zaslouží, návštěvu u jejich hrdinů.“

„Takže existuje literární svět? To jako vážně?“ Musela jsem vypadat jako blázen, protože s otevřenou pusou dokořán, tak vypadá asi každý.

„Jistě,“ přikývla Poutnice. „A teď nám radši pověz, proč se ti líbí kniha Hostitel.“

Nebylo těžké prozradit proč. „Knížku jsem si přečetla až po sáze Stmívání. Stmíváním jsem byla naprosto unešená, přiznávám. Když jsem začala číst Hostitele, popravdě jsem to vůbec nechápala. Ale prokousávala jsem se dějem dál a dál, až mi to všechno začalo zapadat do sebe. Nemohla jsem se od knihy odtrhnout. Má přes pět set stran a já pořád četla, četla, četla. Ostatní šlo stranou. Na písemky do školy jsem se neučila, ve škole jsem si naopak četla i o hodinách, učitele to samozřejmě rozčilovalo a prostě jsem pořád četla. Knížku jsem přečetla za tři dny. Je to velice krásně napsané. Kniha mi přiblížila tvoje emoce Poutnice a zároveň i tvé Melanie. Soucítila jsem s vámi oběma a prožívala každou minutu s vámi. Stephanie Meyerová píše tak, že se člověk od knihy jen tak neodtrhne a to je podle mého názoru vážně velký dar. Na konci knihy jsem tak neuvěřitelně brečela a bála se, že to skončí pro Poutnici špatně. Zbývalo už jen pár stránek do konce, ale naštěstí se to obrátilo k lepšímu. Od té doby o té knize přemýšlím, je to vážně skvělý námět a perfektní zpracování. Zkrátka nejlepší knížka, co jsem kdy četla a myslím, že to jen tak něco nepřekoná.“

Až po té co jsem dopovídala, jsem zjistila, že se obě dívky tváří velice zaraženě. V očích měly slzy. „Provedla jsem něco?“ polekala jsem se. „Řekla něco špatně?“

Podívaly se na sebe a pak se usmály.

„Ale ne,“ uklidnila mě Poutnice a po tváři jí začala stékat první slza a zanechávala po sobě cestičku. „To jen že nám nikdo nikdy neřekl nic tak krásného.“

„Přesně,“ souhlasila Melanie. „Když se zeptáme nějakého člověka, proč se jim Hostitel tak líbí, nebo proč obdivují Stephanii, odpoví: Píše dobře. Je to prostě super. Nevím, co k tomu dodat. Ale ty… Mluvila jsi o nás tak pěkně a i o naší stvořitelce.“

„Chtěla bys být spisovatelkou, že ano?“ typovala Poutnice.

Uhodla to. Přikývla jsem. „Ale nevím, jestli na to mám, spíš myslím, že ne,“ přiznala jsem se.

Melanie se na mě nevěřícně podívala. „Že vůbec pochybuješ, ty na to máš! A neříkám to jen proto, že ti chci udělat radost. Vážně tomu věřím.“

Poutnice celou dobu přikyvovala a pak dodala: „Těším se, až jednou budeme číst tvé knihy. A seznámíme se s tvými postavami. Myslím, že to bude již brzy.“

Musela jsem se vyptávat dál, byla jsem moc zvědavá. „Chápu dobře, že ve vašem světě jsou všechny literární postavy?“

Kývly na souhlas.

„A i ty zlé?“

Opět přikývnutí. „Ale není se čeho bát, jsou hodní, jen v knihách hrají záporáky,“ uklidňovala mě Melanie.

Neuvěřitelné. „I obři, upíři, vlkodlaci, čarodějnice, vrazi…?“

„Všichni,“ přerušila můj výčet Poutnice. „Obři jsou ve skutečnosti víteční kuchaři. Nikdo nevaří líp. Vlkodlaci jsou jak psi, podrbeš je na bříšku a jste nejlepší kamarádi, čarodějky u nás vedou kavárny a čajovny, protože nikdo nepracuje líp s bylinkami než oni. Vrahové by neublížili ani mušce, lupiči a loupežníci by v životě nic neukradli. Prostě naprosto ideální společnost.“

„Ne jak tam u vás,“ odfrkla si Melanie.

Smutně jsem se usmála. „Není to tak zlé. Jen se musíš kamarádit se správnými lidmi. Ale jde jen o cvik. Brzo vycítíš, kdo je přítel a kdo ne,“ vysvětlila jsem jim. Nebo jsem se o to aspoň snažila.

„My tam, Mel, ale nikdy nebyly. Nemůžeme soudit. Známe vše jen z vyprávění od našeho skřítečka. Můžu se tě na něco zeptat?“ zašklebila se znenadání Poutnice.

„Ráda ti odpovím,“ souhlasila jsem.

„Líbí se ti víc mé jméno Poutnice, nebo Vanda?“

„To se ptá každýho,“ smála se Mel.

„Rozhodně Poutnice. Je to tvé pravé jméno. Vandu z tebe udělali proto, aby zakryli tvou pravou tvář. To se mi nelíbilo, měli by tě brát zkrátka takovou, jaká jsi.“

Dnes již po druhé se Poutnici zalily oči slzami. „To mi nikdo nikdy neřekl, děkuju.“

„Je mi to líto,“ ozvala se Melanie s provinilým výrazem, „ale už je čas. Budeš muset opustit náš svět.“

„Děkuji za setkání s vámi. Byl to krásně strávený den. Řekněte mi, setkáme se ještě někdy?“ Vůbec se mi od nich nechtělo. Za těch pár hodin se staly mými kamarádkami a já je nechtěla opustit.

„Pošleme si pro tebe, to se neboj,“ ujistila mě Poutnice. „Na památku si ode mě vezmi můj řetízek. Bude ti nosit štěstí.“ A sundala ho z krku a připnula na můj. Řetízek byl zlatý s přívěškem ve tvaru kytičky.

„A ode mě náramek.“ Melanie si ho odepnula a připnula na mou ruku.

„Nikdy na tebe nezapomeneme,“ pronesly společně.

„Ani já na vás.“

Pak obě vytáhly stejné hůlky, jaké měl skřítek, namířily jimi na mě a něco zamumlaly. V jednu chvíli jsem stála v sedničce, pak jsem viděla jen černo a po té se ocitla doma, ve své posteli. A na sobě jsem měla pyžamo. Byla noc. Takže to všechno byl jenom sen? Trošku mě to rozesmutnilo, protože byl tak živý. A tak jsem si ho užívala.

Najednou mě něco zastudilo na krku. Rukou jsem nahmatala cizí předmět. Byl to řetízek od Poutnice. A náramek od Melanie také nechyběl. Takže to přeci jenom nebyl sen?

 Snad Vás všechny zaujme tento příběh a přinutí Vás přečíst si knihu Hostitel, nebudete litovat, to mi věřte.

Michaela Cvejnová, 17 let

Jméno: Lenka Martinková

Dočíst a nezapomenout. Zběsilá bezmoc

 Příběh vydaný v loňském roce Fragmentem a zařazený do kategorie thrillerů, má neobvyklý název- Zběsilá bezmoc. Co si pod tím představit? Anotace leccos napoví, úvod – či spíše sdělení Jana Žáčka „Jak kniha vznikla“ – jakbysmet a přesto ke knize čtenář přistupuje a jistou naivní vírou, že to nebude tak hrozné, jak se mu Jan Žáček snaží vsugerovat. Jenomže je to ještě horší.

V lese je znásilněna a zavražděna náctiletá dívka. Pachatelé vyváznou s podmínkou. Její otec, věřící ve spravedlnost, vezme právo do vlastních rukou a trojici mladíků chladnokrevně odpraví. Svým činem rozvíří mediální hladiny; rozhovor pro televizi s ním chce připravit i jeho starší dcera, mladá novinářka, cítící příležitost. Je úspěšná – rozhovor má natočený, otec je vzápětí zabit při policejní akci. Čtenář ví, proč. Kniha se chýlí ke konci, známému už z předmluvy a anotace. Následuje nevyhnutelné. Člověk svým způsobem chápe zúčastněné strany; soudit je ale nemůže, nemá k tomu právo, nezná veškeré okolnosti. Z toho, co se však v knize dozvěděl, mu běhá mráz po zádech. Nejdřív nechápe, jak by se to mohlo v demokratické zemi stát. Po dočtení uvažuje, jestli si naši zemi jenom neidealizuje, nežil v pohádkovém světě, aby neviděl skutečnost? Rozhodně nejde o knihu, kterou by čtenář po dočtení uložil do knihovny na poličku mezi další podobné  a vzápětí zapomenul, že ji vůbec kdy četl. Příběh se stal moc blízko a příliš nedávno na to,aby na něj přestal myslet.

Děj bylo třeba trochu odlehčit, pro dobro čtenáře, samozřejmě. Sám Jan Žáček se v „úvodu“ vyjadřuje k jisté poetičnosti příběhu. Vyloženě drastické kapitoly prokládá popisy krajiny a dalších „neutrálních“ míst, aby na okamžik odvedl čtenářovy myšlenky. Poetično je místy propašováno také do brutálních scén, které by člověk možná ani raději nedočetl. Šumící Sázava, tichá, ale efektivní práce televizního štábu… Po několika stranách se dá snadno odhadnout, kdy přijde krutá rána osudu a přesto to není na škodu.

Každá kapitola má v hlavičce uvedeno kde a kdy se odehrála. Skvělá pomůcka pro čtenáře, který by se v příběhu, vyprávěném jaksi na přeskáčku, brzy ztratil. Není to nelogicky sestavená kniha, v níž by ani sám autor nevěděl, co tím vlastně chtěl říci. Naopak, dává tím možnost proniknout do podvědomí jednotlivých postav a ve stejnou dobu jejich pohledem sledovat přítomnost, ve vzpomínkách se vracet do minulosti a promýšlet i veškeré budoucí činy. V prvních chvílích snad poněkud nepřehledné, avšak čtenář má lepší šanci se do příběhu vžít.

Nijak se nevyžívám v brutálních knihách, mají však něco do sebe, zvlášť, jsou-li psány podle skutečné události, jako Zběsilá bezmoc. Její autoři si zaslouží obdiv, že si vůbec něco takového dovolili napsat, že se nebáli, přestože věděli, že jim jde o „hubu“.

Nedá mi to, abych nepřipojila ukázku z knihy. Dokáže, čím mě text zaujal a co se slovy nedá pořádně vyjádřit.

Ukázka z knihy:

„Tady můžete klidně zůstat týden, měsíc…“ stařík stejně jako profesor, cítí, že odejde-li Bolt nyní, odejde už navždy. „Jste u nás v bezpečí. Sem nikdy žádný…,“ zaváhá, „policajt nevleze. Jsme pro ně smraďoši a verbež, ale neškodní.“

„Ne, musím jít. Bojím se, že se mýlíte. Pořád mám pocit, že mě sledujou. Za chvíli tady budou. Je to pocit, mohu se mýlit. Ale zatím nechci,aby mě dostali, takže nebudu nic riskovat. Ještě musím dočíst jednu důležitou knihu…“ S tak absurdním odůvodněním může přijít skutečně jen intelektuál do morku kostí, který ví, že by ho výslechy od knih odváděly.

Žáček, J.; Daňková, T.: Zběsilá bezmoc. Praha: Fragment 2013, s. 147.

Kniha: Po stopách lva

Autor: Paul White

Prostředí: východní Afrika

Hlavní postavy: Buana(spisovatel), Simba, Daudi, Mafuta, Perisi, Sečelea

Buana najde lovce snů – Simbu. Ten je zraněn od zápasu se lvem a Buana ho dopraví do své nemocnice. Simba má málo krve, ale nikdo z jeho kmene mu ji nechce dát. Objeví se dívky z misijní školy a mezi nimi je i Persii. Ta dá Simbovi svou krev a zamilují se do sebe. Ale její otec, lakomý Mafuta ji přislíbí jinému a dostane za ni (podle afrického zvyku) 12 krav a zlatý prsten. Prst mu oteče a Mafuta souhlasí se svatbou Simby a Persii. Do toho se zamotají další nepříjemnosti…. Ale nakonec se slaví veselá svatba.

Kniha se mi líbí, protože je napínavá a příběh se skutečně stal.

 
Jana Trávníčková, 11 let,